Recent Articles

Recent Articles

Posted 23.02.2018Comments are off | Neformální seznamka České Budějovice

Zralé kundičky lesbicke znasilneni

zralé kundičky lesbicke znasilneni

To je jedno ze zásadních dilemat slam poetry, od kterého je smích spíš ventilem, instatntní fire show. Divné ticho odlišuje od toho běžného určité zatmění, vystoupení v přírodě přirozeně svítících objektů — hvězd, snů, světlušek, očí.

Ty zastřené přetvářkou zůstanou ve tmě. K otevření je donutí děs, hororová slamerova póza jako třeba u Islámského Státu. Šoková intervence, na kterou divák dobrovolně nepřistoupí. Fakticita divnosti není explicitní jako u vtipnosti, kde smích je vidět. Šíří se, je změřitelný a přiřaditelný. Je individuální, niterná, nepřiznaná. Smích jde ven, tohle sem.

Odvrátit pohled, ale zase se vrátit. Zůstat, i když se třeba nic neděje. Přesto se něco děje. To je apel jak na diváky, tak na slamery. Srát na tlaky, diktáty, minuty. Časomíra je sebedestruktivní rekvizita. Proč chodit kolem horké kaše? Nějaká prostě absurdita, co zazní. Zazdí nudu nic neřešící periodicity. Otevře prostor, koupí čas. Slamer zahání smutek, dýluje čas. Kdy něco zahrát a kdy jen přihřát?

Kdy jen být, kdy se vrátit, kdy přemýšlet dopředu? Kdy dobře, kdy špatně-modelově? Kdy se přiznat, kdy nepolevit v obhajobě? Bejt tu či nebejt tu?

Už nejsou žádné protiklady. Žádné prasíly ani prosíly. Severní světy stagnují v renesanci regrese. Rés publica tvrdého tepu. Bufo Alvarius parfému nafrněné patnáctky. Kdo měl na té židli sedět? Sveřepě, slepě hledět do budoucnosti je úděl. Svobodně psát svou inferioritu. Pravda je pocit pravdy.

Všechno je pocit všeho. Pocit je lokace jáství. Pocity spojené s citem parfému. Všechno je psychický stav. Nechci být důležitý posel zpráv. Free to watch, free to feel, free to pocit. Slízl jsem flus jejího jedu a dostal vize. Tourettův syndrom být zajímavý.

Sexy písmo, křivky smyček. Prokopej se do mě ven. Probudit se z hypnózy beatu blazeovaným smíchem. Když se to vymkne kontrole. Stalking bdělosti cizích lidí. Slova a tak dál. Duchové v našich Já. Naše Já možná nejsou tak docela naše.

Asi jsem neměl psát to: Sem Rom Juan, zachmuřený duch much. Možná pokud vtrhnu na pódium. Nechám k sobě jen dobré duchy. Dívčí vůně na pánském hajzlu. Dívčí vize v pánském hajzlu. Zhořet někde, kde tě znaj. Cestou z veselé společnosti spadnout pod tramvaj.

Není, kam se vrátit. Zrovna jsem začal páchat, když přišla. Pozastavil jsem se a pojal nový úmysl. Z okamžiku zbylo jen torzo. Nezbylo, než vzít za vděk vzpomínkami. Ve snu jsem byl veselý. Byl to rokenrolový sen. Zase, že musím z nějakého nového nařízení ještě na jeden ročník gymplu. Tentokrát to bylo, jako že tolikrát se mi o tom zdálo a teď se to opravdu děje.

Byl jsem adrenalinově veselý. Bral jsem schody po pěti jako na základce a zpíval si Little Richarda. Snaha o smysl je stereotyp. Smysl je člověk, který není. Čas, pořád nová potřeba. Za daných okolností něžné. Nic jiného se nedá dělat.

Než přijmout tu porážku. Cokoli jiného by byla přetvářka. Třeba jsem to jenom špatně pochopil. Třeba jsem jenom pičus. Paní psaní je přisání. Pasení se na samé podstatě. Puzení drzosti, v psaném slově všudypřítomné. Puzení k slovení, dění, kladení nálad.

Zase to dělat ve věčných variacích. Psaní je, když neuneseš čas. Vkládat ho do patern. Vyhánět, vykládat, plýtvat papírem. Napodobit času plýtvání tvary. Taky trápení, činné trpení. Tím snadněji přitakat životu. Přikoktat po zmatené marnosti zatmění.

Ale tohle nemělo být o psaní. Vlastně to vůbec nemělo být. Snad o lidech v Jabku, jak jsou šťastní, zasnění. Ženský si vybírají kimono. Moderní verze Stand by me. Přemýšlím o tom štýlu životním. Není, kdo by mě přistihl při činu. Včera jsem viděl ňáké lidi z pasti minulosti , ale radši jsem je minul.

Nebyl jsem v módu. A co teprv já. Pocit viny je pocit povinnosti. Pro jednou ocenit ignoraci, jednotu. Skutečnou náhodu, jak skutečně teče všechno v i kolem. Etiketa je největší hra. Všema těma minelama směřuju k určitému porozumění. Jak fungujou lidské žahy. Když to přeženeš, už se neusměješ.

Podívala se na můj stůl. Popsaný papír podložený fialovým Hostem. Zajímalo ji to, hodilo se jí to k očím.

Byl jsem na kousíčky. To je asi bodře. Dala se kolem Trantírkova domu, až na přízemí prázdného. Jedno okno mě oslnilo. Pomalu se vkrádá světlo. Moje nehty jsou fascinující. Asi si je představujou v sobě.

Dlouho jsem ten Host udržoval čistý. Teď ho pomačkám a ušpiním, kde můžu. Mám to tak se vším. Rušit etiketu je součást jejího dodržování. Ta fialová byla ustaraná jako já.

Zajiskřilo to, možná zkratovalo. Absurdně geometrické míjení lidí. Přede mnou neřešitelná zeď. Obejít by bylo potvrdit.

Na věčnost neplatí síla, ale svoboda. Naložit s ní podle uvážení. Snad lovit i mimo slova. I když to nejde úplně oddělit. To, co nikdo neví, co to je, jen to každý cítí po svém? Není pozdě zdílet normalitu? Čajík, pár mlík, jazzík, hajzlík, výklid.

Jen pro ten dnešní klid stojí za to hnít. You, too, can be cool. Distinkce je sebevědomí, konání. Rozptyl tě zastaví, vystaví uvědomění. Papír, plast, cíga, chlast. Nic nejde odčinit a stejně by to bylo zbytečné. Prostě to sebeospravedlňujícně pluje, poletuje, perpetum mobile.

Musíš se s tím sžívat. Další čaj prolít mlíkem a na hajzlu být básník-Bukowski, ale nezabíjet pavouka. Po brejkapu následuje větší task — givap.

Taj givapu je, že to nesmíš vzdát too fast. Z toku brát jen část. Zapomněl jsem špinit věci. Nehty s vlasy stvoří zvláštní svist. Lidi se čím dál víc hrbí před větrem. Všechno teče, i když mrzne. V životě je důležité zachovat kontinuitu. Když ztratíš kontinuitu, tak máš Boha. Je kurevsky těžké zachovat kontinutiu. A nepromarnit ji, neproměnit v smrt nějakým pojmenováním. Je to možná svatá trojice. Life is hard and zen you die. Pod nos mi smrdí rozestlaná ádvojka. Baví se s Oskarem.

Červený líčka, červený roláček, culík. Nemůžu z ní spustit oči. Zvou mě na slam. To se nestává často. Ptá se Martina na volné místo. Oskar a ona na mě koukají. Zazvoní telefon, folklórní smyčce. Musí jít vařit, jako minule. Ne-příteli, kterého jsem ne-vystřídal.

Nabízí Oskarovi své víno k dopití. Přichází fašoun s foťákem a noťákem. Ozářený ksicht hltí éter kliky. V rohu cukruje pár, tak prvák. On má mikinu se smajlíkem Nirvána a baťoh s hashtagem Yeah. Dělají všechno kromě líbání. Ona vypráví o nějakém lechtivém zvířátku. Cestu mi zastoupí dvě holky ready na taneční. Dělají to samé jako Yeah Nirvana a Zlatovláska, akorát se líbají. Líbání sbližuje zvláštním způsobem. Když není, o čem mluvit, dá se líbat. Drobnější něžnosti jsou dražší. Je zřejmé, co dělají.

Dotaz hipmaturantky je jedním z šílených spinů, kterými budí úsměvy nebo úšklebky. Sama má na tváři něco mezi tím. Bohorovný zástupce ji bere. Ta jeho mi jednou dala na slamu desítku.

Pak jsem jí děkoval. Chilli cukrouš, drsnej fotřík. Čelí streamu hipmaturantky, kterému rozumím i ve vedlejší místnosti. Yeah Nirvana čte Zlatovlásce z ruky. Položí telefon a mačká mu je oběma rukama. Ready na taneční staví na odiv nahá záda a naondulované lokny. Yeah Nirvana se Zlatovláskou si prolínají prsty. V záchvěvu únavy mu položí hlavu na rameno, on svou hlavou pln pochopení přirazí, zvlní ji k novému vzepětí.

Nasype si na dlaň cukr, ona zahání melatonin ajfounem. Jdu na záchod, líbací pár se obléká. Cestou zpět nechám dveře otevřené dvěma umprumačkám. Jedna mě chce zdravit, druhá je mačka. Hodí do placu cíga. Bráním se přisunutím stolu. K hlavě jí na stěně visí cancour z plechu, do kterého je všitý nápis Nic. Čumím na ni, jako bych musel.

Musím na ni čumět, ale ona nečumí vůbec. Jsem borec, který píše, že musí čumět na buchtu, která nečumí vůbec. Podívá se na můj uražený fajs pohledem, který o mně nevěděl. Myslím na její vlasy. Její vlasy myslí mnou. Jejím vlasům je to jedno. Hipmaturantka má další oběť, obětavě hovoří. Asi to tak chcu.

Impozantní áčtverka je moře příležitostí, ve kterém jsem jedinou příležitostí. Moje zrcadlové bludiště, ve kterém hledám algoritmus, jak dávat smysl. Nedá, nevzdá, to mrdá, mrzne. Klikař apaticky-soustředěně svírá červené, monitoruje monitor.

Obecní Angličan Andy shání tobasco. Loni jsem zhřešil, Mad Dog mě řešil. Vleze do tebe, stane se tebou, bude se ti smát jak ostnatej drát. Nikdo tě nebude chápat. Mad Dog tě pošle do hlíny chrápat.

Jak hipmaturantka budeš se bavit sám. Klikař odchází, vyhrál jsem. Sbírá svůj rozsáhlý ekvipment. Na báglu odznak Jiří Drahoš Yeah Nirvana a Zlatovláska si dál hrají. Možná právě to je láska. Aby to nějak vypadalo. Na tom to troskotá. Buď to není upřímné nebo to není dekórum. Zlatovláska se zarputile mračí, když se zvedají.

Z toho se zase strmě směje. Střídají je archetypální sedmnáctky načančané do tanečních. Ťuknou si barevně rozladěnými víny.

Čekuje se v zrcadle ajfounu. Normálně jí to sluší víc. Moc to nevychytala, je z ní tuctovka. Účastně se mračí, jako by to tušila.

Normálně má brýle, image školačky. Jednou jsem kolem ní přešlapoval. Ta druhá vypadá normálně, zmalovaná vždycky. Přisedla jednou a ani jednou se na mě nepodívala. To mě vypsychlo, musel jsem odejít. Pak jsem jí fejsl. Andy se snaží vyslovit Ostrožská Nová Ves. Má Slovácko projeté skrz košty. Kolem obchází stín mého nepřítomného těla. Těla, o kterém nevím, ale tuším ho. Je to přece jenom moje tělo. Banálním tónem řeší odvoz. Kill the child who made thee. Přítomnost je na dosah ruky, ale necháváš ji jít, protože přítomnost je všechno, co není.

Sem a tam, bez debat, ztratit, najít a znova. Skonat, konat nikdy zcela zakotven. Zatnout drápy, lidi z cely ven. Óda na bytí bez připojení, připojování přirozeně na dění, prázdnou židli, snění. Falické jmenování v nadrženém módu. Zalívat, svítit, dorůst k plodu. Odrůst základu, utéct zdroji. Rodit, brodit se, brojit za průchod, průtok bez přehrad, mas mostů, mohu-li prosit. Básnění je nechat mluvit hlas, hladit bytí. Vemlouvat se, prosit o opravdovost.

Sounds like God, mad God in a whistle. Slow prayer for those who feel, for all that is real. Feel love too real, too close, too shy, too much. Confused, lazy love too often confronted with the limits of this world, too often acused of being fake, too litle or too big to be seen, too often said, too often sad, too often loved, too pressed.

Love going up, then caught and falling down on a crazy ride. Love raped, love lied. What do you think about love? Imagine this being read by Ginsberg or Bukowski. Read it out loud. Be the master of my thought. Set me free from my agression. Pray for me, pray on me. Matrix sociálních sítí už není symbolem, ale realitou syté samsáry, komunikační mája. Okolní svět je svatě ponořený do manických, displejních vět ztotožňujících všechny v jednu fetiš, rituál čerpání.

Já sám ponořený do vod svého wrajtu, mindfullness souvislostí. Proudí bez upozornění, bez určení, beze známky, bez zurčení. Jen se to pořád zjevuje. Teď v mém těle, paternách mysli, vtéká to něžně i násilně do mé pozornosti.

Potetovaný stín, potentovaný svět. Všechno se děje, všechno je jedno. Promítáš a říkáš si: Nastal čas lajn, dát si fajn čas, čas si být fairly near v upřímném givapu. Ale jak na to? Snažím se zůstat naživu v předivu ideálu, nejít od válu. Jsem Zaremba slov, snažím se s patosem. Obíhám sál s stříbrným podnosem.

Vůbec nevím, jestli jsem nebo nejsem snem. Jsem Blatný s Reinerem, každý člověk zároveň. Nechal jsem to i nenechal být a to mezi tím je muj štýl. Slova jsou stejná, slovo od slova jako včera. Stejná póza, hrůza ze společnosti, špína, lůza, strach z věčnosti. Vzdát to a jen se zdát. Steče to do stoku, zapomnění popu. V příkopu obklopený krásou, kterou nemůžu mít. Když je papír popsaný, musí se otočit. Marnost a sen, poslední zvuk. Marnost je spin do letních luk. Marnost bez příslibu smrti.

Umřít bys chtěl, jen co je pravda, na soutoku řek ukázat si záda. Vyčerpaný sen možná pochopen. V ádvojce psali o pseudonymech. Ale co takhle nepodepsat se vůbec? Nebo jako Nýče Bůh. Vik Thor věnoval svůj slam svý múze, která tu nemůže beat, protože bije někde ve fraktální stratosféře nebo tak něco.

Tak jsem svůj slam věnoval svojí múze, která tu taky nemůže být, protože je zavřená v Pákistánu. To bylo první kolo. Pak jsem začal jak na běžícím páse rozdávat kopie své knihy Lonely Beach, uvolnila se ve mně velkorysá flow. Někdo se mnou dělal rozhovor. Druhé kolo bylo teda lepší, i když už tam nebyla žádná kamera ČT. V prvním byly dvě. Je otázka, které kolo bylo lepší. V tom horším jsem se víc hýbal, v tom lepším jen staticky stál.

Lepší znamená lepší myšlenky, lepší nápady. Ovšem až z reflexivního pohledu. Návaznost, mluvená flow, zkrátka, že jsem tam nestál jak pičus. Lepší taky znamená milejší. Ale to může být jen můj dojem. Dělám všechno pro to, abych byl cool. Když si připadám cool, tak je všechno cool. Akorát je to jen muj dojem a možná trochu nízká laťka, blízká meta, prázdná petka.

I ta se dá použít. Je to ten dualistický přístup. Před zdrojem jsme si všichni rovni. To je úplně na opačném konci mého spektra, tak mě to zaujalo. Jasně, všechno je naprogramované a nejde to změnit. Ale můžeš udělat rozhodnutí a změnit projekt, změnit ne chod, ale Smer. Všechno je to v Bytí a nicotě. Ohni sklo silou vůle. To by ještě šlo. Ale získat dav pro studium svých zpráv? Stolit efekt, pointu, dobře míněný blud? To ne, vždycky to bude jinak.

Možná ani nechceš být chápán. Chceš se chápat skrz ně, aby byl atentát spáchán na mě, ne tebe. Láska, vemte si mě. Ukazuju vám, jak na to svou arogancí. Jsem Dionýsos a ty a vy prázdnota k tanci a já ukřižovaný v barovém křesle. Píšu a tvářím se sklesle. Chci mezi vás right now, right now, absolut láska, solit, sladit ever now, ever real. Seru na linii, snažit se o ni. Ona je zdroj-ohnisko, vzbytečná vibrace z zrcadle sebecitu, zranitelná ve znuděné kreaci selfu, rozjitřená v nesčíslném stínu.

S Bernadetou jsme ve Falku skandálně karikovali úslužného číšníka. Vrátit se do neprojevena města. Mess tvýho výtvoru tichne. Sníš o padesáté temnotě šedi. Z přítomnosti vystupují barvy jako odvážní bijci. Všechno je ve své posranosti fajn.

Ztišit se do lajn prostorového stínu, stroboskopicky se zaposlouchat do zpytovného blues. Nalít čaj po okraj a pohlédnout servírce do očí. Myšlenkama být jinde-tady, myšlenkama-sebou. Ty jsi ona, nejsi já, nikdy jsi nebyla. Jsi úsměv, digitální samota a já stín záclony na stěně. Vraťme se pár let zpátky, kdy svět ještě funguje.

Z vět lepí med, zvěd není děd. Do jiného teď a ještě jiného. Věčný úprk do minulosti, zatímco vlak jede vpřed jako nemoc, vřed. Roztahuje tvou všeobjímající pojašenost jako křídla, leť! A jak to říct? Jenom se bavíme, slova. Nic jiného nemáme, bohapustě filosofujeme, ale chvilkama, jako by o samotě uhodíme hřebíček na hlavičku, v parku sedneme na lavičku, v parku dětství, kde už nikdo není.

Polije nás horko z tlení, povědomý kolemjdoucí. Tváříme se, že není. Tváříme se jako stěna-spánek-bdění. Zvířená zvěř v prachu pod stolem. Postel zvoucí k zapomnění, řvoucí tajemství. Neštěstí, co jich je plný svět tě táhnou k blaženému dnu. Za oknem odbíjí zvonice věže další čas. Tao tvýho deepu, výběh, výsev. Už jsi tu a co vidíš kolem sebe jsi ty.

Nasaď kalhoty, nelži si do boty. Ve svém coolu vyběhni ven. Erektilní dysfunkce tvýho beatu. Všechno by bylo lehčí, kdyby čas byl zbytečný, ale je vzbytečný. Je to někdo jiný a ty musíš být taky někdo jiný. Tvoje sny nesmí být víc než denní tisk. Tvoje láska musí být zvířecí prána.

Poloprojekt, dotaz, pauza, plíživý přeplesk, upadnutí, obnova, něco příštího. Cukr pro tvůj chcit, oči, pohled, šmouha na stěně. Rozžehnout prsty v pěst. Dostředivá nebe-touha, nebe-víra, nevěrnost, nezařaditelnost, nedělitelnost, oddělenost, lenost, neděle. Nechuť to nakonec nějak fortelně formulovat, udělat poslední krok, vzdát finální rok. Konečně se začít rozpadat. Radost, strach v pechu válečné Ze-mě. Je mi v tobě jako v hrobě, chci ven, ale nechci pospíchat, něco zmeškat.

Nezbyde nic víc, než obchvat. Nic víc než nic, víc nic než víc. Nechat na pak ten opak a skapat. Ještě máš ten cit, cval. Není, co si z toho vzít, než zapomenout. Co zůstane, je cit. Chtít zůstat tou hrou bez krabic skladu, bez nápadu bídně bloudit zemí, žít-být jako pes v trapu, být biskup bytí, který skoupí všechny odpustky, ostny, zmonopolizuje karmu, olíže ti ránu, zboří tendence.

Bože, padám do tvé náruče. Kotvení, performens, vykoupení, vsoudění, vsou-dění. Libuše Pražáková ve Zlíně kdysi studovala.

Na plakátě výstavy Podle tebe jsou ve slově tebe obrácená éčka. V minulé Tváři dostihu divák musel vstřebat přes sto momentek. Dnes vidí holejší stěny i jednodušší sdělení, pokud teda umí číst abstraktní obrazy a nezablokuje se tím, že v nich hledá za každou cenu něco konkrétního. Pražáková přivezla z Krkonoš, kde žije, sbírku velkých, neortodoxních, živých pláten a velké gesto víry a svěření se, když je na něco člověk sám.

Jak těžké je usměrnit dítě je vidět během úvodního slova kurátorky Karolíny, kdy se šéf prostoru marně snaží přimět své dítko, aby někde v klidu zaparkovalo svou motorku. Pražáková se musela vypořádat s blíže nespecifikovaným vnitřním vytracením svého syna Františka tak, jak ho znala, a vynořením chlapce nevyzpytatelného a těžko pochopitelného pro jeho matku, natož pro okolí. Výstavu doprovází psané slovo. Na jednom listu autorka na Františka žaluje, že nadává na Cikány před Cikány nebo mluví o tlustých jako o tlustých před tlustými a spoustu dalších věcí jako vystřižených z filmu Lhář, lhář, ve kterém je Jim Carrey nucený mluvit pravdu a nic než pravdu.

A jak je to těžké. V jiném doprovodném textu se o Františkovi dovídáme z pohledu kamarádky a dalším od babičky Františka, která mluví o zázračném uzdravení, kterému předchází přijetí kluka takového, jaký je. Obrácená éčka a neuchopitelné abstrakce naznačují ztrátu kontroly.

V nejzazším sále výstavy ale narazíme i na konkrétní portréty, ze kterých se na nás dívá nevinné dítě v chladných barvách, ztracené ve vzpomínce a zároveň naprosto přítomné. V obrazech surrealistických, které návštěvník vidí po vstupu jako první jsou živější, ale zase beztvaré.

Vidíme plnou škálu barev, emocí, ale nejsou uchopitelné. Není tam snaha o tvary, spíš o tahy, syrové vyjádření, až ulevení si, ve kterém autorka přechází i do nezdobných slov, rad jako nemluv sprostě nebo i do čísel. Tahle výstava je o upřímnosti. Autorka se vrací do studentského Zlína a v mezní situaci, která za ní stojí, do něčeho základního, lidského. Základní metoda je totální náhoda, ale vlastně intuice, když věříš tomu, že nevíš, co děláš, že někdo jiný nebo něco to ví.

Bůh je absolutní druhý, já je někdo jiný. Zdroj tkví, dlí v nejbližší niternosti. Jsme přítomnost u přítomnosti. To, jak se divím, vidím, je, jak mě vidí, diví jeden člověk z toho miliónu, které potkám. Člověk by chtěl, aby ho někdo věděl, jenže to jde jen věřit. Já je někdo jiný, jen jsi s ním pořád. Každý má nějakého toho já. Je ten já společný? Pojí nás, co nás cizí. Učím se zadržet dech. Delší ponor znamená dostat se dál, když se hýbeš. V každém městě najdeš swimming pool a můžeš si vyplavat ten domácí pocit.

Dělej, co chceš, baby. Mrouskám se jako kotě, dovoluju si. Koleduju si psími kusy na balkóně. Šílím z toho ona, ty a já. Už mi z toho hrabe. Je mi to líto. Čím víc lítosti, tím víc štěstí. Sure to be saved. Potmě makám, zatímco se řehtáte do displejů, hučíte do reproduktorů, hovíte si ve svém pré. Myslíte, že jste a za tím jste v piči jak Kafka v klinči psaní a pálení svých názorů. Moje imprese se vytrácí stejně jako ty. Co zbývá, je neněžná minulost fraktálního tepu Teď.

Měníš polohy, všechno obsahuješ. Proč není lehké odpovědět? Nekonečná regrese vydírání otázek. Konverzace se stáčí do zrcadlové spirály. Tzeď vortexu diskusí, cesta tě vsakuje, než se naděješ, už se neděješ, děje se to samo. Klik, aktualizovat, improvznítit revulici. Čím dál větší záhada. Pohádka patvarů vyprodává sály. Vyplatí se točit dál, další díl. Nechybíš ve skládance veřejného typu, souzpytu kakofonní záhudby. Dojatí nad displejem lejem slzy na oltář smrti za rohem.

Soused ví stejné hovno, nevidí tě stejně neviditelný. V záhybech a záblescích svého těla cítíš vůni, hormony, feromony, pogromy. Pohled, to je hlavně dovnitř. Pohled je to, čím dostáváš, ne dáváš. Skrz oči do tebe vkročí duch. Minute after minute, hour after hour. Když o tom můžeš mluvit, ještě to není tak hrozné. Ostrov vědomí v dívce se zelenýma očima zelené moře zeleně omývá. Slunce ostře sděluje, člověk se domnívá, vyplývá.

Nechala tu sílu, šálu, šálí mě zrak, tělo je vrak, který do ní pluje nebo možná už vplul, sednul na dno a čeká. Ve tmě se rozsvítí maják.

Ona je měkká mělčina, měkce mluví dívčina jak z pohádky-předhádky. Přehání, vzpomíná zasněnýma očima. Zelený svetr, zelené křeslo. Ona, já a my dva. Plavidla-stavidla výmluvnosti otevřena, upřímnost odepřena. Slova se splavují jako kusy ledu z tajícího příkrovu na řece, příkře-měkce přehradí tok-blok.

Společně tečou, ale neutečou času ručičkou neruš. Už je to minulost, prolnutí filosofie a tak zvané reality. Už tu nejsi, ale jsi tu ty. Obsese tě vnímat, snímat z obsahů svý mysli, kterés vyplnila s výmysly. Svým přisednutím, svou přítomností. Svým způsobem, svými slovy na tom trvám. Balancuju mezi tvým a mým pohledem, jak jsem si je spojil. Svými sny jsem tě sestrojil. Jestli je to realita, svět, vesmír nevím. Možná jsem to právě zničil, jestli to jde, když jsem se toho zmocnil, jestli to jde, ale musím jít dál, jestli to jde, sám.

Tělo jde, mysl utíká, myslí. Od toho tu je. Stojí a myslí svůj svět. Sní o jiných za stěnami. Co jsme to chtěli? Myslíme na věci, na sebe, jeden na druhého. Kdo to mohl být? V gestu, tónu, uvědomění, krásném i děsivém, okolností.

Plyneme a plujeme po tom plynutí přes příští splavy-setkání, které už se staly. Je to tok, tak teč na zteč. Číšník přichází vzít si objednávku od týpka. Sedne si naproti němu do křesla. Posadí se a zakašle. V čele sálu trůní sněm, elfí sekta.

Rozebírá coming games in the wind of change. Pak se rozebere, kdo bude jaký. Bude to vypadat reálně a živě. Týpka s blonckou už jsem viděl s jinou blonckou. On nervózně podupává nohou v botě značky N. Má ji až na její straně, ona kolena pod bradou. Číšník se jich ptá, jestli ještě mají.

Stačí jí dívčí empatie, kterou týpek disponuje. Na kterou to hraje. Uvažuje, kdy to dospěje do bodu obratu, obhajobě metody, útoku na integritu její entity. Je si jistý, že to nastane, ale ne. Musel by dočista změnit systém. Ví to a vyhovuje mu to. Symbol toho, co si představuje pod jejím zalesněním. Až to přijde, po nás ať přijde potopa.

Jak příšní nebo naopak benevolentní jsou v jiných zemích? České zákony hovoří jasně - do patnácti let je sex nezákonný. Uvažovalo se sice, že se tahle hranice posune na čtrnáct let, ale nakonec to neprošlo a pořád je tou hranicí patnáctý rok. Neznamená to, že pokud budeš mít styk před patnáctým rokem, půjdeš do vězení. Trestní postih se totiž týká člověka, který s tebou má sex.

Podle zákona totiž osoba mladší patnácti let nemá dost rozumu na to, aby pochopila, že na sex ještě není dost zralá. Ale ten druhý na to rozum už mít musí. A postižen bude i za předpokladu, že jsi sex chtěla dobrovolně. Co když není patnáct ani jednomu z vás? V tom případě vás za to nemohou trestně stíhat, ale asi to pěkně slíznou vaši rodiče.

Ti jsou totiž za vás a vaše jednání zodpovědní. V Africe je to různé a dost rozmanité. Třeba v Angole je možné mít sex už od dvanácti let, ovšem sexuální vztah s dítětem od dvanácti do sedmnácti let může být chápán jako sexuální zneužívání. A jsou tu i pěkně přísní. Třeba na Mauriciu, kde je sex povolen od šestnácti, hrozí mužům za sex s dívkou pod šestnáct až deset let vězení. Hodně zemí má hranici legálního sexu rozdělenou. Třeba v Botswaně mohou holky sexovat od šestnácti let, ale kluci už od čtrnácti.

Burkina Faso povoluje zase sex od třinácti let, ale jen heterosexuálům. Homosexuálové musejí čekat až do jednadvaceti. Jinak pokud tě štve, že u nás se smí sexovat až od patnácti, buď ráda, že nežiješ v Africe. Většina zemí tam sex totiž povoluje až od osmnácti! A třeba v Tunisu je to až dvacet let. Uganda patří mezi země, kde je možné mít sex až od osmnácti, zákon ale hovoří jen o klasickém vaginálním styku.

Za orální nebo anální sex, který je nezákonný, hrozí i několik let vězení, za sex s osobou stejného pohlaví dokonce doživotí. Další africkou zajímavostí je sex mezi příbuznými. To, co je ve většině zemí tabu, je tady leckde povoleno. Třeba na Madagaskaru se smí sexovat od čtrnácti let, sex mezi příbuznými je ale povolen až od jednadvaceti.

Jižní Amerika je k sexu trochu benevolentnější, v mnohých zemích se smí sexovat už od třinácti let. Zákon ale omezuje, s kým a co všechno můžeš dělat.

Třeba v Argentině je sex povolený sice už od třinácti, naprostou sexuální svobodu získáš ale až v osmnácti. Je to ale zákon, který má dospívající hlavně chránit. Když už začnou se sexem a dodatečně zjistí, že to není ono a nechtějí to, může za to jejich sexuální partner dodatečně pykat za zneužití osoby mladší osmnácti let.

Bolívie zas začátek legálního sexu stanovuje na začátek puberty. To je ale dost abstraktní pojem, navíc u každého dost rozdílný, co? V Brazílii je zákonný věk bez ohledu na pohlaví a sexuální orientaci stanoven na čtrnáct let, sex s osobou pod tuto hranici je definován jako "znásilnění ohrožené osoby" a hrozí za něj osm až patnáct let vězení.

Guyana povolovala do roku sex od třinácti let, pak ho zvedla až na šestnáct. Je taky přísná na homosexuály, kterým za styk hrozí deset let odnětí svobody. Týká se to ale jen mužů, ženská homosexualita v jejich zákonech vůbec definována není. I Peru mělo původně hranici legálního sexu na čtrnácti, v roce ji zvedlo až na osmnáct let.

Už o rok později ale kongres začal zvažovat, že hranici vrátí zpátky na čtrnáct let. Kvůli velké diskusi veřejnnosti ale tento návrh nakonec dali k ledu.

V Kanadě se smí legálně provozovat sex od šestnácti let, do roku to bylo čtrnáct let. Do osmnácti je tu ovšem nezákonný anální sex, ten navíc lze praktikovat jen v soukromí. Ve státech střední Ameriky se hranice legálního "poprvé" pohybuje v rozmezí patnácti až osmnácti let, mezi ty přísnější země, které povolují sex až osmnáctiletým, patří třeba Dominikánská republika, Salvador nebo Haiti. Mexiko rozlišuje minimální věk pohlavní dospělosti, který je stanoven na dvanáct let, neomezená sexuální aktivita je stanovena až na osmnáct let.

Všechny americké státy tuto hranici ustanovily mezi šestnáctým a osmnáctým rokem života. Nejčastější věk je šestnáct let, od tohohle roku si smí mládež užívat třeba na Aljašce, Havaji, v Nevadě nebo v Jižní Dakotě.

Až do osmnácti si musí počkat na Floridě, v Oregonu, Utahu nebo ve Wyomingu. I tady se najdou různé rozdíly. Ne Bermudech smí heterosexuální i homosexuálně orientované holky mít sex už od šestnácti, kluci, kteří jsou na kluky, mají sex ale povolený až od osmnácti. Milá a nemilá překvapení v posteli. První rande po dlouhé době. Pořiď si sexy sebevědomí. I v Asii se hranice legálního sexu liší zem od země. Nejdřív si užívají na Fililpínách, a to už ve dvanácti.

Nezákonný je ale sex placený nebo vynucený na osobě mladší osmnácti let. Sněmovna zvažuje, že by hranici pohlavní dospělosti zvýšila až na šestnáct let. Japonsko povoluje sex už třináctiletým, místní úřady vydávají ale mnohdy různé dodatky, které reálnou hranici posouvají až na osmnáct let. Ve třinácti je sex povolený i v Jižní Koreji, trestné je ale donutit k sexu osobu mladší devatenácti let. Už ve čtrnácti si užívají V Bangladéži nebo v Číně. Do patnácti čekají v Kambodži, Laosu nebo v Severní Koreji.

Teprve v šestnácti je sex legální v Hong Kongu, Indii nebo v Izraeli. Až do osmnácti si počkají v Bhútánu či Libanonu. Například v Indonézii je ženám sex povolený až od devatenácti, mužům už od šestnácti, homosexuálové si počkají do osmnácti. V Íránu není stanovena hranice sexuální zletilosti, sex je ovšem povolen až v manželství. Dívky se smí vdávat v osmnácti, muži ženit v šestnácti. Reálná čísla mluví ale o vyšším věku, muži se žení v průměru v šestadvaceti, dívky se vdávají již ve třiadvaceti.

I tady jsou některé praktiky zakázány. Za anální sex hrozí v Libanonu rok vězení, je tu nezákonná i homosexualita. V Austrálii je sex obecně povolen od šestnácti let, každý federální stát si ho ale může změnit.

Třeba Jižní Austrálie a Tasmánie ho zvýšila až na sedmnáct. Na Novém Zélandu je také sex povolený až od šestnácti, a to pro styk mezi heterosexuály i homosexuály. Sex mezi homosexuály tu byl legalizován poprvé v roce , na celém území Nového Zélandu teprve roku Výjimkou jsou Cookovy ostrovy, kde je nezákonný anální sex jako takový. Homosexuální sex je nezákonný i na Šalamounových ostrovech. Jak to mají naši evropští sousedé? Nejnižší hranici maji ve Španělsku, a to na třinácti letech.

Naopak nejpřísnější jsou na Maltě a v Turecku, kde je sex legální až od osmnácti. Od čtrnácti si mohou užívat v Rakousku, Bulharsku, Estonsku nebo v Chorvatsku.

Třeba v Albánii je sice sex povolen od čtrnácti, pokud ale v tomto věku dívka ještě není sexuáně zralá, sex s ní je i tak nezákonný. Pohlavní zralost je v tomto případě přesně definována zákonem. Stejně jako u nás, do patnácti si musí počkat i v Dánsku, Francii či v Řecku.

Až do šestnýctých narozenin čekají v Arménii, Bělorusku, Belgii nebo ve Finsku. A do sedmnáctin si počkají na Kypru nebo v Irsku.

Seru na linii, snažit se o ni. Ona je zdroj-ohnisko, vzbytečná vibrace z zrcadle sebecitu, zranitelná ve znuděné kreaci selfu, rozjitřená v nesčíslném stínu. S Bernadetou jsme ve Falku skandálně karikovali úslužného číšníka. Vrátit se do neprojevena města. Mess tvýho výtvoru tichne. Sníš o padesáté temnotě šedi. Z přítomnosti vystupují barvy jako odvážní bijci.

Všechno je ve své posranosti fajn. Ztišit se do lajn prostorového stínu, stroboskopicky se zaposlouchat do zpytovného blues.

Nalít čaj po okraj a pohlédnout servírce do očí. Myšlenkama být jinde-tady, myšlenkama-sebou. Ty jsi ona, nejsi já, nikdy jsi nebyla.

Jsi úsměv, digitální samota a já stín záclony na stěně. Vraťme se pár let zpátky, kdy svět ještě funguje. Z vět lepí med, zvěd není děd. Do jiného teď a ještě jiného. Věčný úprk do minulosti, zatímco vlak jede vpřed jako nemoc, vřed. Roztahuje tvou všeobjímající pojašenost jako křídla, leť!

A jak to říct? Jenom se bavíme, slova. Nic jiného nemáme, bohapustě filosofujeme, ale chvilkama, jako by o samotě uhodíme hřebíček na hlavičku, v parku sedneme na lavičku, v parku dětství, kde už nikdo není. Polije nás horko z tlení, povědomý kolemjdoucí. Tváříme se, že není. Tváříme se jako stěna-spánek-bdění. Zvířená zvěř v prachu pod stolem. Postel zvoucí k zapomnění, řvoucí tajemství.

Neštěstí, co jich je plný svět tě táhnou k blaženému dnu. Za oknem odbíjí zvonice věže další čas. Tao tvýho deepu, výběh, výsev. Už jsi tu a co vidíš kolem sebe jsi ty.

Nasaď kalhoty, nelži si do boty. Ve svém coolu vyběhni ven. Erektilní dysfunkce tvýho beatu. Všechno by bylo lehčí, kdyby čas byl zbytečný, ale je vzbytečný. Je to někdo jiný a ty musíš být taky někdo jiný. Tvoje sny nesmí být víc než denní tisk. Tvoje láska musí být zvířecí prána. Poloprojekt, dotaz, pauza, plíživý přeplesk, upadnutí, obnova, něco příštího.

Cukr pro tvůj chcit, oči, pohled, šmouha na stěně. Rozžehnout prsty v pěst. Dostředivá nebe-touha, nebe-víra, nevěrnost, nezařaditelnost, nedělitelnost, oddělenost, lenost, neděle. Nechuť to nakonec nějak fortelně formulovat, udělat poslední krok, vzdát finální rok. Konečně se začít rozpadat. Radost, strach v pechu válečné Ze-mě. Je mi v tobě jako v hrobě, chci ven, ale nechci pospíchat, něco zmeškat.

Nezbyde nic víc, než obchvat. Nic víc než nic, víc nic než víc. Nechat na pak ten opak a skapat. Ještě máš ten cit, cval. Není, co si z toho vzít, než zapomenout. Co zůstane, je cit. Chtít zůstat tou hrou bez krabic skladu, bez nápadu bídně bloudit zemí, žít-být jako pes v trapu, být biskup bytí, který skoupí všechny odpustky, ostny, zmonopolizuje karmu, olíže ti ránu, zboří tendence.

Bože, padám do tvé náruče. Kotvení, performens, vykoupení, vsoudění, vsou-dění. Libuše Pražáková ve Zlíně kdysi studovala.

Na plakátě výstavy Podle tebe jsou ve slově tebe obrácená éčka. V minulé Tváři dostihu divák musel vstřebat přes sto momentek. Dnes vidí holejší stěny i jednodušší sdělení, pokud teda umí číst abstraktní obrazy a nezablokuje se tím, že v nich hledá za každou cenu něco konkrétního. Pražáková přivezla z Krkonoš, kde žije, sbírku velkých, neortodoxních, živých pláten a velké gesto víry a svěření se, když je na něco člověk sám.

Jak těžké je usměrnit dítě je vidět během úvodního slova kurátorky Karolíny, kdy se šéf prostoru marně snaží přimět své dítko, aby někde v klidu zaparkovalo svou motorku.

Pražáková se musela vypořádat s blíže nespecifikovaným vnitřním vytracením svého syna Františka tak, jak ho znala, a vynořením chlapce nevyzpytatelného a těžko pochopitelného pro jeho matku, natož pro okolí.

Výstavu doprovází psané slovo. Na jednom listu autorka na Františka žaluje, že nadává na Cikány před Cikány nebo mluví o tlustých jako o tlustých před tlustými a spoustu dalších věcí jako vystřižených z filmu Lhář, lhář, ve kterém je Jim Carrey nucený mluvit pravdu a nic než pravdu.

A jak je to těžké. V jiném doprovodném textu se o Františkovi dovídáme z pohledu kamarádky a dalším od babičky Františka, která mluví o zázračném uzdravení, kterému předchází přijetí kluka takového, jaký je. Obrácená éčka a neuchopitelné abstrakce naznačují ztrátu kontroly. V nejzazším sále výstavy ale narazíme i na konkrétní portréty, ze kterých se na nás dívá nevinné dítě v chladných barvách, ztracené ve vzpomínce a zároveň naprosto přítomné. V obrazech surrealistických, které návštěvník vidí po vstupu jako první jsou živější, ale zase beztvaré.

Vidíme plnou škálu barev, emocí, ale nejsou uchopitelné. Není tam snaha o tvary, spíš o tahy, syrové vyjádření, až ulevení si, ve kterém autorka přechází i do nezdobných slov, rad jako nemluv sprostě nebo i do čísel. Tahle výstava je o upřímnosti. Autorka se vrací do studentského Zlína a v mezní situaci, která za ní stojí, do něčeho základního, lidského. Základní metoda je totální náhoda, ale vlastně intuice, když věříš tomu, že nevíš, co děláš, že někdo jiný nebo něco to ví. Bůh je absolutní druhý, já je někdo jiný.

Zdroj tkví, dlí v nejbližší niternosti. Jsme přítomnost u přítomnosti. To, jak se divím, vidím, je, jak mě vidí, diví jeden člověk z toho miliónu, které potkám.

Člověk by chtěl, aby ho někdo věděl, jenže to jde jen věřit. Já je někdo jiný, jen jsi s ním pořád. Každý má nějakého toho já. Je ten já společný? Pojí nás, co nás cizí.

Učím se zadržet dech. Delší ponor znamená dostat se dál, když se hýbeš. V každém městě najdeš swimming pool a můžeš si vyplavat ten domácí pocit. Dělej, co chceš, baby. Mrouskám se jako kotě, dovoluju si. Koleduju si psími kusy na balkóně. Šílím z toho ona, ty a já. Už mi z toho hrabe. Je mi to líto. Čím víc lítosti, tím víc štěstí. Sure to be saved. Potmě makám, zatímco se řehtáte do displejů, hučíte do reproduktorů, hovíte si ve svém pré.

Myslíte, že jste a za tím jste v piči jak Kafka v klinči psaní a pálení svých názorů. Moje imprese se vytrácí stejně jako ty. Co zbývá, je neněžná minulost fraktálního tepu Teď. Měníš polohy, všechno obsahuješ. Proč není lehké odpovědět? Nekonečná regrese vydírání otázek. Konverzace se stáčí do zrcadlové spirály. Tzeď vortexu diskusí, cesta tě vsakuje, než se naděješ, už se neděješ, děje se to samo.

Klik, aktualizovat, improvznítit revulici. Čím dál větší záhada. Pohádka patvarů vyprodává sály. Vyplatí se točit dál, další díl. Nechybíš ve skládance veřejného typu, souzpytu kakofonní záhudby. Dojatí nad displejem lejem slzy na oltář smrti za rohem. Soused ví stejné hovno, nevidí tě stejně neviditelný.

V záhybech a záblescích svého těla cítíš vůni, hormony, feromony, pogromy. Pohled, to je hlavně dovnitř. Pohled je to, čím dostáváš, ne dáváš. Skrz oči do tebe vkročí duch. Minute after minute, hour after hour. Když o tom můžeš mluvit, ještě to není tak hrozné. Ostrov vědomí v dívce se zelenýma očima zelené moře zeleně omývá. Slunce ostře sděluje, člověk se domnívá, vyplývá. Nechala tu sílu, šálu, šálí mě zrak, tělo je vrak, který do ní pluje nebo možná už vplul, sednul na dno a čeká.

Ve tmě se rozsvítí maják. Ona je měkká mělčina, měkce mluví dívčina jak z pohádky-předhádky. Přehání, vzpomíná zasněnýma očima. Zelený svetr, zelené křeslo. Ona, já a my dva. Plavidla-stavidla výmluvnosti otevřena, upřímnost odepřena. Slova se splavují jako kusy ledu z tajícího příkrovu na řece, příkře-měkce přehradí tok-blok. Společně tečou, ale neutečou času ručičkou neruš. Už je to minulost, prolnutí filosofie a tak zvané reality.

Už tu nejsi, ale jsi tu ty. Obsese tě vnímat, snímat z obsahů svý mysli, kterés vyplnila s výmysly. Svým přisednutím, svou přítomností. Svým způsobem, svými slovy na tom trvám. Balancuju mezi tvým a mým pohledem, jak jsem si je spojil. Svými sny jsem tě sestrojil. Jestli je to realita, svět, vesmír nevím. Možná jsem to právě zničil, jestli to jde, když jsem se toho zmocnil, jestli to jde, ale musím jít dál, jestli to jde, sám.

Tělo jde, mysl utíká, myslí. Od toho tu je. Stojí a myslí svůj svět. Sní o jiných za stěnami. Co jsme to chtěli? Myslíme na věci, na sebe, jeden na druhého. Kdo to mohl být? V gestu, tónu, uvědomění, krásném i děsivém, okolností. Plyneme a plujeme po tom plynutí přes příští splavy-setkání, které už se staly. Je to tok, tak teč na zteč. Číšník přichází vzít si objednávku od týpka. Sedne si naproti němu do křesla. Posadí se a zakašle. V čele sálu trůní sněm, elfí sekta.

Rozebírá coming games in the wind of change. Pak se rozebere, kdo bude jaký. Bude to vypadat reálně a živě. Týpka s blonckou už jsem viděl s jinou blonckou. On nervózně podupává nohou v botě značky N. Má ji až na její straně, ona kolena pod bradou. Číšník se jich ptá, jestli ještě mají. Stačí jí dívčí empatie, kterou týpek disponuje. Na kterou to hraje. Uvažuje, kdy to dospěje do bodu obratu, obhajobě metody, útoku na integritu její entity.

Je si jistý, že to nastane, ale ne. Musel by dočista změnit systém. Ví to a vyhovuje mu to. Symbol toho, co si představuje pod jejím zalesněním. Až to přijde, po nás ať přijde potopa. Je to verifikace pravdivosti intence. Nešel by za nic do ňáký děvky. Čerpá z toho paradoxu část svého šarmu, tu druhou z bot značky N. Bloncka kašle a směje se. Obdržet klid v zemi. Bloncka mě zahlídne periferním pohledem. Odpanit, odstranit, kolorit, jaro, žít. Žít je třeba k přežití. Vidím holku, připomíná mi tebe.

Je krásná jak nebe. Svou krásou tě jebe. Neposedné vlasy ji obtékají a moje myšlenky jakbysmet. Nevím, co v duchu říct dřív. Zmenšuju se a zmenšuju. Všimne si mě, zůstane pohledem. Usměju se, ona taky. Pak už za mnou chodí častěji. Utíkám se do psaní. Je moc, má podvazky na dlaních. Na jedné černé krajky, na druhé decentní bondáž. Rozšafně se směje, pohodlně usazená. Na jednom koleni roztrhnuté rifle. Žlutý svetr s přilepenými vlajkami nějaké tropické země na každé koze, asi z ovoce.

Hned o vlku, hned o voze. Zpívá My Bonnie, že se to dnes naučila. Je celá v barvě, celá v tvaru, celá něco připomíná. Něco ve mně ožívá. Není to jí, ale vším. Zůstane po ní prázdná židle, stěna, řeřavá vzpomínka.

Už není o čem. Na zdi španělská vlajka s nápisem Game over, vedle ní katalánská z třásní. Opodál česká s nápisem Life is hard and then you die.

Nad její židlí umělohmotný tácek od mraženého kuřete s nápisem Asi ne a cedník s kosočtvercem. A další šílenosti, další lenosti. Tok pokory, okrový démon, abstraktní teror tužby. Váza dechu, umlčet múzy. Paprsky vědomí spalují tělo. Všechno je podvědomé, podprahové, nevyhnutelně tekoucí, točící se ke střetu, setkání, zániku, záblesku Amora tmy, smísené s letními smutnými stíny bez hnutí stálého zkaleného spěchu hledání solidní múzy k solitérnímu zániku v prachu pláže. Plavat, snít, sexualizovaně spát v robustním Míru atomických nápadů, šelest na srdci Božího vědomí, nezákonně snít o Ráji, od kterého se vzdalujeme chyceni proudem spolu se vševědoucíma rybama směrem k tušenému zázraku.

Mám pocit, že všechno právě začíná. Myslím, že se přede mnou předvádí, podvědomě a já se cítím volně. Co je to získat? Splašit, vyprášit a naprášit to na ni? Zrušit něco z té volnosti. Není tu nic, než ona.

Její pohyby, všechno, co dělá. Směřuje do budoucna, na Zéland, na Mars nebo je přenáší sem nebo je to minulost. Koncentruje, napíše, nasype si na ruku cukr a líže, doplňuje sladkost. Oni jdou kouřit ještě se zrzavou bohyní, která přisedla. Možná bude řečeno, že moc koukám. Moc mastodontně, moc meta, moc mocichtivě, moc sugestivně a vůbec. Moc ji mám rád manickou, divokou, a jak klesne do způsobnosti v pravý čas, je to půvabné k pohledání, pohledné k ohledání, pod jamajským sluncem bílou košili a pod ní?

Podvazek na ruce zachycuje oko na prostředníčku. S bohyní se neznají, seznamují se. Nechávají kolovat nějakou sračku spolužáka se spirálou v uchu. Mezi něj a ještě druhého si pak přesedne, už ji nemám na ráně.

Přichází Domča s panem Hrábě, psem, kterého našla v Karpatech. Chodí kolem a vrtí ocasem, kundy ho hladí. Pod Neapolí je zatopená sopka.

Kdysi vybuchla a vyvržený prach zahájil výhyn neandrtálců. O pět tisíc let později definitvině zkapali na Gibraltaru. Zrz je prý gen po neandrtálcích. Na stole ádvojka s tématem Radikální ekologie. Tužba, bezpředmětná, proniknout k ní až bude ve fázi D. Dát, co dát jde, jít do boje znamená znát jména nejistoty. Já vám zahraju Imagine. Hladí ho a on jí ocasem zametá kozy.

Mad dog tvýho beatu. Ulice venku věčně živá. Vykrouceně se vyžíváš v hvězdách, až je z tebe hvězda, vyžilá. Všechno je, co to je, ale je dlouhá cesta k tomu si to uvědomit. Pak je taky všechno to, co to není. A to, co není, je zase to, co je.

Je to důsledně následné. Světlo dává věcem řeč, pohledy dávají řeč tvářím. Něco končí, něco začíná. Světlo ulpívá i uplývá. Plove ke svému zániku. Plove ke svému znova. Písmo ulpívá ke svému zániku. Zatracená absence absolutního ucha. Objektů k aktům, nabídek kupcům. Kdo mě bude hrát? Život je boj o rozdělení rolí, o nemožné nastolení absolutna.

Kdokoli druhý tě nutí ke karikatuře, ale blízkost vynahrazuje, přehlušuje. A dá se žít i jen z dozvuků, bystřit sluch, ztišovat se, zlidšťovat. Každý něco vyzařuje, i když zrovna nevyjadřuje. Tím vyzařováním vlastně v souběžné absenci vyjadřování něco vyjadřuje. Nemusíš ho ani vidět, stačí, když tu je někde a tak nějak levituje vykolejená, neuzemněná, vytržená. Můžeš tomu říkat jakkoli, protože to je právě to vyjadřování. Třeba Říp plný ledu nebo Ano, bude líb.

Jen vystup ze své flow, pout. Dokaž to nebo okaž opak. Vždyť já teď vyjadřuju, odbíhám od toho základního nákladu, který na mě klade osud. Kladu na sebe jiný, pojistku na to podprahové, to, co je teď a tady nebo spíš tam napříč pokojem, na druhé straně spektra, na druhém břehu chtění, hříchu pachtění předpokládej sebezrušení, podstata svatého Armageddonu, underworld ztracených asi zbytečností, vizí váz.

Dívka v čepici se psem, kamarádka vybírá hadry z ajfounu. Na druhé straně lezba s holkou, co se mi moc líbí, se nad tím ošklíbá. Dívka v čepici se na mě divá, posledně jsme se eyeovali, nic víc. Mám rád být nepopsaný list, čisté projekční plátno. Až když mám ožít, začnu se pitvořit. Smyslně hladí psa, pusinkuje ho.

Jde na záchod, kámoška psa hlídá. Psisko je neklidné, ale dá se konejšit. Lezba se ošklíbá čím dál víc, čerpá z toho ventil svého zájmu o holku, která se mi líbí. Můj i ten její. Která se mi líbí. Hodiny jsem ji hledal na fejsu. Sedí bohužel zády, fesjuje lezbu a okno s holým kaštanem a předjarním zintenzivňujícím se sluncem rozlitým jako mléko s medem, lepkavým. Pes setrvává ve fontánové poloze, panička ho fotí.

Degradují ho na objekt kavárenského veselí. Dívka, která se mi líbí, se lehce natočí na stranu. Její hezký profil, oblé prso. Jak vrátil bys to rád. Nějak netradičně se dotkl.

Obnovit archetyp v nové nuanci. Lezba ví, baví se o škole. Mají nějakého obrazného psa, jemu se hihňají. Týpkovi, co nemá nějaký enzym a opíjí se z chleba. Dívka, která se mi líbí, je netrpělivá. Pokukuje po hodinách, poklepává prsty s šedými nehty po opěradle, hladí si konečky vlasů. Myslím na ni, hledím, hladím duši.

Stereosociální nádech, za oknem vznešeně začíná léto. Svit, druhý jarní den. Před rokem přesně jsem se vracel z Thajska. Teď přespaný, zdál se mi sen. Byl jsem unesen a nějaký malý kluk se rozhodl omrdat mi prdel. Zdrhl jsem a vylezl barákem na půdu, dostal se do nějaké jiné dimenze.

Byli tam policajti, ale nešel jsem za nima. Bál jsem se, že jsou s těmi únosci. Zdávají se mi výpravné sny. V tomhle mě hrál Vietnamec, se kterým jsem včera viděl film. Moc koukám na filmy. Moc všechno vím, vážím, zvlažním. Můj život je vážný. I teď je všechno přesné. Při nádechu mě bolí lopatka, ofouklo mě. Dva týdny chodím v jarním ohozu, ale byly ještě mrazy. Překlenout to, už ho vrazit. Jsem měsíc bez netu doma. Něco ve mně se zpustle ukojilo nebo naopak devótně zaneprázdnilo.

Srážení nebo smiřování protikladů. Požitkářsky se hrabe ve vlasech. Chtěl bych tu ruku zkrotit, zkroutit jí ji za zády a usmát se na ni v tom šoku, šukat a zhroutit. Ve vší počestnosti samozřejmě. Je třeba se hroutit. Hroutit se do sebe, dopředu. Můj psací komunikační kanál je čistě duchovní. Duše děsí lidi, kteří neví, nevolí. Já volím nevolit, nevoli, ale ty vole vol. Měly příjemné, přízemní zájmy. Lolity řeší náboženství, jako by to byla mana. Lezbin hlas se vzdouvá k tajemným hyperbolám.

Vypadá jak Stephen Hawking v Teorii všeho. Drinkuju do jejich keců hořký Darjeeling ze špinavého setu. Drhnoucí trubka se rozkvílí, nervous riddim. Mám podezření, že to neumývá. V polední době vždycky rychle zjistím, kdo mi koho připomíná. Lezba připomíná incestního týpka ze včerejšího filmu. Lezba se na holku, která se mi líbí, kouká defétně sexuálně. Nikdy se nedosměje pointě, už vymýšlí další svod.

Něco, než jen furt fascinovaně prorážet čas a chytat se jeho mandal a cyklických percepcí. Možná je to samo fet.

Vytloukat fet fetem vede k patu-propasti. Správné uvědomění-rozhodnutí vede k propusti-splavu-správnému stavu. Kde nalézá se zdviž? Jak se vzdát a nezničit? Holka, která se mi líbí, si odskočila. Nejlíp mi je, když moje ego dá pokoj a já jsem bez něj. Něco napsat znamená něco nechat být-jít. Není nepřátel, jen nepřátelských transkribcí. Dnes v lázních před zrcadlem jsem si plně tragicky uvědomil: Usmál jsem se na své nahé tělo, rozevřela se nádherná propast pro život, ve které ale neumím chodit.

To je skoro spisovatel. Tvaruju hroty na hraně vizí. Pochovat si tu nádheru. Z boskovického hradu padá dolů, oddaluju aktualizaci nadvlády bolu bázlivé bejby, kterou jsem si vypsal. Bože, jaká je to minulost!

V každém tahu, v každém aha miluju svoje tělo, i když bolí nebo snad hlavně když bolí, protože pak je to potřeba. Miluju hlavně oči, když prozrazují iluze. Miluju ego, když se rozpustí v intenci. Zmizí a zase vznikne, jako by to byla jeho základní vlastnost. Proč Ježíš uzdravoval a oživoval, když ty nemoci a smrti byla boží vůle? Proč se nechal ukřižovat? Nechal to flow, aby přiměl lidi věřit.

Neměla by víra být nezávislá na důkazech? Je závislá na uvědomění. Proč tenhle boží marketing? I když ten příběh napsali lidi. Máme věřit božímu záměru, který se manifestuje sebepopřením? On chce podpořit víru aktem, který víře odporuje. Ale vlastně jo, všechno existuje v popření.

Co existuje, je Bůh. Rozumový důkaz na chvíli rozjaří, ale zůstane jen mementem. Možná je to úkaz směru. Nebo to myslel jinak? Ježíš nemyslel, myslel fotr-Bůh. Kázal ctít otce, ale zároveň rozdělení. Smrt opuštěním známého vede k Bohu. Hlavně kázal lásku, ne-nenávist. Ale co to sejmutí hříchů? Já si ty své chci nechat. Napsat je opak uchopit. Objevit, propojit, prodýchat, obtisknout se do nějaké tváře podobně jako při kreslení, vsoudit, vpodobnit se do nějakého tvaru, doby, vlísat se do typu, vtoužit.

Je to únik do plnohodnotné degradace, aktualizace v magmatickém procesí linií, ale je třeba opustit glorifikaci flow, protože se blíží k a zavdává si s stereotypem. Jsou to dvě strany téže mince, se kterou si moc rád házím. Sleduju její let a znova vyhazuju v nevyzpytatelných rotacích. Chceš ten pich, to je hřích. Být pokoutně vysledován, vypendlován, suspendován neochvějnými lordy. Zvonivá lordóza jiný tmy.

Slunce promění život v uvědomění. Čajový sáček po koupeli pláče na stehno mých riflí, aktualizuje, rozšiřuje skvrnu. Dobrodružství psaní vede do francouzského filmu. Manýra cukru se vrací ve formě mlíka. Metronom tepu radí šifru pokoutně zakotven v klopotném plahočení na Sever. Ego je polehčující okolnost, ale i povznášející, povztláčející do gravidních súter ultrapórů. Rýma mezi nima, víla velí vnímat.

Ego vadí, moc sladí nebo naopak slaní oprátku, obrátku k pokoře, a pak jsi zase nahoře a hoře zvrací, hoříš pro kontinuitu ega, jsi člověk a pokračuješ ve všem cos započal, zavile, závisle na spojování toho, co překrývá, přezírá to, co je v a mezi.

Při je přijatelný kompromis. Vodu nejde vytvářet, jen s trochou bláhovosti směřovat. Každá změna ročního období, každé citelné pokračování přináší procit do krvality života. Je to nové i stejné, překvapující i povědomé, překypující. Minulost se v nás!

Člověka to roztrhá zmarem. Čas to zrovna zároveň zahlazuje novou vrstvou zapomnění. Přesto je ta raná zeleň sytá dlouho. Zraní rozpuk, třešní zrání, višní. Rána, kdy chceš, musíš něco provést — život nebo smrt nebo to můžeš aspoň s klidem říct nebo napsat na samotě u vody, ale psát by se už nemělo, radši snad dýchat, a jestli to nejde, tak kouřit, vysadit něcokoli, vytáhnout exsen, shovívavě oprášit, zakašlat: Ty nejdůležitější věci se dějí mimochodem, mimo ego.

Šťastnou cestu tvýho typu. Soudí se o jsoucno s vesmíry. Probudí zakuklenou násadu na štěstí. Zvedni plán, ultraplán svého chtění do vzrostlých borovic mordu. Vzpomínáš-mizíš v jedné dost konkrétní. Chytila za drsné srdce netopýra Všehomíra. Chceš zakročit, zatančit, zdárně vše zakončit v astrálním beatu použitelné rovnice. Vzkvétá v aleji astronautů, sadu strnulých růží. Nálada-opojení nad vším kým-čím jsi zuří vždycky jiná. Když víš, tak myslíš. Z bodu A do bodu Z. Kouření je something to do.

Na zapšklých plážích disNirvány. Soužit se v terminálním stádiu starosti. Žádný salónní, zmýtizovaný splín á la co dál. Vycákneš, šnek na cestě. Na kaši šukáš se zbytkem bytí.

Razantní zabíjení v ulicích se chýlí ke konci. Tvárný teror masitých dásní. Mlít, a pak být vymletý. Dávný, bezvládný vrt tvýho štýlu. Mentální aspirace, a tak si tak objevovat. Marnost pracuje v anonymitě. Bulgur v kapse se přesýpá. Třeba zas pude do piči. Ježíš by je křtil. Nech vše za sebou. Stále něco upravovat, vypravovat. Tohle ještě není nic. Už na to nevidím.

Ježíš na kříži je totální přítomnost. Buď odmítneš status quo a prožiješ ji nebo ne. Kříž je jakékoli zastavení, křižovatka, zpřítomnění osudu. Stav, kdy slovo může všechno jen zničit. Je tady to, po čems vždycky toužil a ty to necháváš jít. Víš, že ty jsi to v labyrintu regálů plných knih.

Trochu se na ni usměju. Tváří se, jako by mě četla. Tvářím se, jako by mě zajímala kniha, ve které listuju. Je to divadlo, které je třeba hrát a dohrát. Každý člověk je kniha. Chodí mezi nima s velkýma brýlema.

Nevím, kde teď zrovna je. Báseň doznívá do věčnosti bez písmen, bez čísel do prázdnoty za textem. Je prázdnota věčnost nebo nevyřčená věta?

Je tu horko, potím se. Klábosí s kolegyní u pokladny. Bosí běžíme rosí nebo po pláži. Ladný souhyb srozuměných těl. Hrozná manýra netopýra Všehomíra. Když chceš, tak musíš. To není rekvizita, to je realita. Ježíš nás spasí bez rozdílu. Ježíš nás spasí zaživa. Každý je pro něj stejný ksindl.

Jsem na volné nouze. Vždycky jsem chtěl samé pičoviny. Tatar zdarma k spletení z různých druhů prutů. Děti, movitá klientela Zlína. Nikdo mu ji nevpálí. Jaro ještě v zárodku.

Vodou nacucané tmavomodré mraky. Vnímám vlhkost kosti, co mě vidí psát. Uvnitř řvát, venku spát. Pařáty stromů se natahují. Děti házejí oranžovým talířem. Vstanu ze sedu, chytám ho v letu. Je to takový jiný talíř, s dírou. Děda ho zvedne a hází úplně do pryč. Teď mě minul o fous. Kouzlo se rozplynulo v patose následných potencí pod nosem, nánosem snah posléze absentujících. Nejsou tady žádní partyzáni, buditelé revoluce. Šermíři s významy v pokoji vznášející požadavky na hladinu.

Žádný divný, klopotný rytmus. Kamery troufale vykrojené do náměstí. Lidi uhýbají očima do ajfounů. Do ticha vlají izolační pásky, masky na ksicht dublérů života.

Jejich čtením se dá zabavit a zbavit sebe. Prach sedá na hrob soboty. Strach ti nedovolí do toho jít. Malý kluk na kolobce koktá: Tvářím se jako dospělý, který má, co dělat. Vichr se mi opírá do kapuce. Žena chce drobák jen očima.

Na každém je všechno vidět. Jde dál, před ní plachtí pytel z mekáče. Uhýbám pohledem před lidma, kteří ani nejsou oni. Skrz okna staré továrny prosvítá světlo do kavárny Továrny, Katovarny. Vlastně je všechno jedno světlo. Všechno v jednom ohni. V oknech kvádrů budov prolétají ptáci a plují mraky. Vysvitne slunce jako osobnost slibující budoucí. Ze stromů volně visící pruty se zalesknou jako pralesní liány.

Zavlají zélandské přísliby, pak zas jen putující šedo, rotující temno ulic Zlína. Pár dlouho hledá flek, i když je prázdno. Odráží se ve fotkách výstavy folklóru v současných kulisách na stěnách. Usadí se a marně čeká na pozornost instituce. Neví, jak to vyplnit, nedokáže se zabavit sám. Zrzavá servírka už jde.

O rameno se bouchne do sloupu, o sloup ramenem. Když jsem přišel, vypadl mi pomeranč z kapsy. Pořád nevím, co si o ní myslet   —  co si ona myslí o mně. Další vysvitnutí mě oslní. Roste v ní život. Dobře se v ní dme. Usmívá se na dítě za sklem.

Má pusu umazanou od čokolády. Good vajb, bezskrupulózně mě fejsuje. Už ve čtrnácti si užívají V Bangladéži nebo v Číně. Do patnácti čekají v Kambodži, Laosu nebo v Severní Koreji. Teprve v šestnácti je sex legální v Hong Kongu, Indii nebo v Izraeli. Až do osmnácti si počkají v Bhútánu či Libanonu.

Například v Indonézii je ženám sex povolený až od devatenácti, mužům už od šestnácti, homosexuálové si počkají do osmnácti.

V Íránu není stanovena hranice sexuální zletilosti, sex je ovšem povolen až v manželství. Dívky se smí vdávat v osmnácti, muži ženit v šestnácti. Reálná čísla mluví ale o vyšším věku, muži se žení v průměru v šestadvaceti, dívky se vdávají již ve třiadvaceti. I tady jsou některé praktiky zakázány. Za anální sex hrozí v Libanonu rok vězení, je tu nezákonná i homosexualita. V Austrálii je sex obecně povolen od šestnácti let, každý federální stát si ho ale může změnit.

Třeba Jižní Austrálie a Tasmánie ho zvýšila až na sedmnáct. Na Novém Zélandu je také sex povolený až od šestnácti, a to pro styk mezi heterosexuály i homosexuály. Sex mezi homosexuály tu byl legalizován poprvé v roce , na celém území Nového Zélandu teprve roku Výjimkou jsou Cookovy ostrovy, kde je nezákonný anální sex jako takový. Homosexuální sex je nezákonný i na Šalamounových ostrovech.

Jak to mají naši evropští sousedé? Nejnižší hranici maji ve Španělsku, a to na třinácti letech. Naopak nejpřísnější jsou na Maltě a v Turecku, kde je sex legální až od osmnácti. Od čtrnácti si mohou užívat v Rakousku, Bulharsku, Estonsku nebo v Chorvatsku.

Třeba v Albánii je sice sex povolen od čtrnácti, pokud ale v tomto věku dívka ještě není sexuáně zralá, sex s ní je i tak nezákonný. Pohlavní zralost je v tomto případě přesně definována zákonem. Stejně jako u nás, do patnácti si musí počkat i v Dánsku, Francii či v Řecku.

Až do šestnýctých narozenin čekají v Arménii, Bělorusku, Belgii nebo ve Finsku. A do sedmnáctin si počkají na Kypru nebo v Irsku.

Myslíš si, že patnáct let je tak akorát? Mají naši zpovědníci za sebou nějakou sexuální příhodu, kterou by si raději odpustili a mají na ni bohužel spíše nepříjemné vzpomínky? Patříš mezi kočkomily, kteří nedají na čtyřnohé neposedy dopustit? Vidíš v nich přátelské mazlíčky a jejich naducané růžovoučké polštářky na tlapkách tě přivádějí do extáze rozkošnosti? Pak možná brzy změníš názor.

Seznam se s nejděsivější kočkou na světě - Merlinem! Plavková sezona se blíží a jestli vás trápí, jaké plavky vybrat právě pro vaši postavu, máme pro vás Jemná vůně vlasových přípravků, které slibují ženám krásné vlasy plné lesku a síly, láká ke koupi.

Stejně jako nám v zimě pomáhá vrstvené oblečení vytvářet bariéru před zimou, pomůžou nám v létě kvalitní Teplota stoupá a spolu s ní možná i vaše obavy, že se budete muset brzo vysvléci do plavek. Zdá se, že léto ještě ani nezačalo, ale už má svůj velký fashion trend, o kterém se bude dlouho Některé loňské trendy odešly a jiné se zase vynořily. Neznamená to, že musíte hned vyměnit šatník, inspirace Období letních dovolených se pomalu blíží a s tím přichází i dilema, co všechno si s sebou na dovolenou Zná to snad každá dívka.

Stačí chvilka nepozornosti a oblíbená rtěnka je na dvě půlky. V létě není třeba žádný velký make-up, ve vysokých teplotách nebo při vodních radovánkách stejně příliš V poslední epizodě pořadu Street modelky si profesionálové vzali do parády rovnou dvě slečny.

Že jsou ženy upovídanější než muži, to je obecně známý fakt. Dokazuje to i průzkum četnosti využívání mobilních služeb, něžné pohlaví v počtu provolaných minut i odeslaných SMS zpráv vítězí na celé čáře. Komu ženy nejčastěji volají? Jaké je jejich nejoblíbenější mobilní zařízení? A jak často využívají data? Plánujete dovolenou, ale nevíte, kam vyrazit? Rádi byste se vydali na vlastní pěst prozkoumat Španělsko? Nevíte, jaký typ ubytování je tím nejlepším pro rodiny s dětmi?

Otázek při plánování dovolené vyvstane celá řada, najít odpověď ale na ně nemusí být vůbec těžké. Stačí se poradit s těmi, kteří jsou zcestovalí a kteří řeší stejné problémy jako vy. Micelární voda představuje inovativní technologii ve způsobu čištění pleti.

Zajímá tě, jak funguje? Šedé vlasy jsou přirozenou součástí procesu stárnutí, s kterou se dříve nebo později bude muset potýkat většina z nás. Právě proto nyní Garnier přichází s třemi novými odstíny oblíbené řady Color Naturals, které jsou speciálně vyvinuté tak, aby poskytly dokonalé krytí i pro ty nejodolnější šediny. Duchové, černé kočky, oheň, čarodějky, šílené kostýmy a především vyřezávané dýně — určitě už víš o čem je řeč. Společnost TV Nova s.

Přepis, šíření či další zpřístupňování tohoto obsahu či jeho části veřejnosti, a to jakýmkoliv způsobem, je bez předchozího souhlasu ČTK výslovně zakázáno. Materiály agentury AP nesmí být dále publikovány, vysílány, přepisovány nebo redistribuovány. Vážený návštěvníku našich stránek, rádi bychom Vás informovali, že na této internetové stránce už nepodporujeme prohlížeč Microsoft Internet Explorer verze 6 odvozené a předešlé verze. Pokud budete pokračovat v prohlížení tímto prohlížečem, je možné, že dojde k chybám v zobrazení Vámi prohlížených stránek.

Dovolujeme si Vám doporučit stáhnutí a instalaci nové verze prohlížeče, která Vám umožní vychutnat si stránky v plné kvalitě: Přihlášení »     Registrace ». Kdy se ve světě začíná se sexem? Jak je to u nás, už tedy víme. Co se ale podívat do zahraničí? Afrika V Africe je to různé a dost rozmanité.

Jižní Amerika Jižní Amerika je k sexu trochu benevolentnější, v mnohých zemích se smí sexovat už od třinácti let. Severní Amerika V Kanadě se smí legálně provozovat sex od šestnácti let, do roku to bylo čtrnáct let. Milá a nemilá překvapení v posteli Pomoc!

První rande po dlouhé době Pořiď si sexy sebevědomí   Asie I v Asii se hranice legálního sexu liší zem od země. Austrálie a Oceánie V Austrálii je sex obecně povolen od šestnácti let, každý federální stát si ho ale může změnit. Evropa Jak to mají naši evropští sousedé?

Tohle sexu budu už navždycky litovat Mají naši zpovědníci za sebou nějakou sexuální příhodu, kterou by si raději odpustili a mají na ni bohužel spíše nepříjemné vzpomínky? Tuhle strašidelnou kočku potkat nechceš! V jakých plavkách letos k vodě? Celý článek Obávané sulfáty a parabeny: Proč vlastně škodí vlasům? Celý článek Co spolehlivě ochrání pleť před sluníčkem? Celý článek Hurá do plavek: Celý článek Nevíte, co v létě na sebe? Petra LovelyHair vám dokonale poradí!

Erotika incest sex strakonice

Zralé kundičky lesbicke znasilneni Analýza: Homosexualita zřejmě není vrozená, gayové a lesby se nerodí .. „Já bych také potřeboval orálně znásilnit ale od nějaké blondýny“ Proto jedině komunisté vás dokáží zlikvidovat a ty chcípneš taky ale radši bych si přál kdyby tě zaživa žrala rakovina. Bojte se kundy: Kunda chmatá do protiútoku!. počínání srovnal se situací, kdy muž znásilní ženu během spánku. Může být dle Vás touha po dítěti opravdu tak silná, že je žena takového činu schopna?. znásilní skupina pobudů, a on ji následně znásilní také); Kde je zakopán pes – Obermannové Matky to chtěj taky* otevřeně přiznává touhu zralých žen po sexu (Zaklení „kudly do kundy“, které se objevuje téměř na každé stránce perly v tituly jsou objasněny v erotické scéně, kdy se lesbická dvojice baví při sexu.

Zralé kundičky lesbicke znasilneni

: Zralé kundičky lesbicke znasilneni

SEX PRAHA 6 EROTICKE MASAZE LIBEREC 999
Zralé kundičky lesbicke znasilneni Podvazek na ruce zachycuje oko na prostředníčku. Matrix sociálních sítí už není symbolem, ale realitou syté samsáry, komunikační mája. Confused, lazy love too often confronted with the limits of this world, too often acused of being fake, too litle or too big to be seen, too often said, too often sad, too often loved, too pressed. Zákon ale omezuje, s kým a co všechno můžeš dělat. Možná je to úkaz směru.
BACULKY SEX PARADISO SWINGERS Fakticitou vtipnosti je smích. Je otázka, které kolo bylo lepší. Vidíme plnou škálu barev, emocí, ale nejsou uchopitelné. Kdy dobře, kdy špatně-modelově? Je celá v barvě, celá v tvaru, celá něco připomíná. Pořiď si sexy sebevědomí. Pak je taky všechno to, co to není.
Sex jihlava privat usti nad labem Slízl jsem flus jejího jedu a dostal vize. Dokonalé líčení, které stihneš za 2 minuty V létě není třeba žádný velký make-up, ve vysokých teplotách nebo při vodních radovánkách stejně příliš To je apel jak na diváky, tak na slamery. Za daných okolností něžné. Je kurevsky těžké zachovat kontinutiu. V oknech kvádrů budov prolétají ptáci a plují mraky. V prvním byly dvě.
Zralé kundičky lesbicke znasilneni Amateri mega prsa

Tags: